close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Povídka- Koberec

10. června 2008 v 15:14 |  Jednorázovky
Rozcestník-pozastavený
Název: Koberec
Autor: Anča
Info: Krátká povídka o koberci a jeho životě. Začátek se odehrává ve skladě, konec na smetišti...
Postavy: Koberec + koberce, a nějací lidé
Období: rok 2008 nebo tak ňák blízko
Jen chci dodat, že tohle info o tom sem odkoukala od Terky

Koberec
Už ležím ve skladu dva měsíce s mími kamarády a pořád se nic neděje. Je tu ticho, občas sem zajde někdo z obchodu a popíjí kafe, počítá zboží nebo nějaké odváží. Moji kamarádi i já se strašně těšíme až na nás taky příde řada a budeme moci ležet v obchodu. Ležíme ale až na čtvrté polici a tak už jsme tu dva měsíce.
Dnes nadešel úžasný okamžik. Jedna paní vlezla do skladu a…popadla koberce z třetí police. Všichni ze 4.řady se začali radovat, že příště už budou v obchodu ležet oni. Jeden, úplně na kraji se ale jako jediný neradoval. Spíž mu bylo do pláče, mě to přišlo zvláštní a tak sem se zeptal.
"Proč se neraduješ, do týdne jsme už v obchodě!"
"Ale vždyt z obchodu si vás vezme nějaký člověk, bude vás mít doma chvilku a pak vás vyhodí!" řekl uplakaně
Já sem se lekl, ale ostatní mě ujistili, že tento koberec nemá pět pohromadě.A tak sem se snažil zapomenout nato co mi jeden z koberců řekl.
Všichni jsme byli krásní. Každý měl jinou malbu a třásně. Já sem bílý s modrými proužky a malými třásněmi.

Čekali jsme týden, dva. Potom jednou hodně brzo ráno přišla do skladu mladá slečna. Rovnala a počítala zubní kartáčky a nás si nevšímala. Kámoši jen smutně sklopili hlavu, ale já sem měl takový pocit, že už se dostanem do obchodu. Nevím přesně jak to bylo dlouho, ale pořád obcházela všechny věci. Už byla u polštářků, kteří byly vedle nás a pak se objevila u nás.
Nejdřív nás počítala a pak polovinu vzala. Odpočítávala po kouscích mé kámoše. Toho vedle mě taky popadla,a pak se rozmýšlela, jestli mě má taky vzít. Nakonec se rozhodla že ano. Rozzářil sem se a mával ostatním kámošům.Ten poslední ale bědoval.
"Chudák, tak na něj taky došlo…milí přátelé, brzy se dostaneme do záhuby i my."
To byla poslední slova, která sem ze skladu slyšel. Držela nás čtyři v podpaždí a procházela kolem šamponů, kapesníků a zrcadel, až došla na místo, kde ležel už jen jeden koberec. Hodila nás k němu a oddechla si.Pak zase odešla.
My se všichni radovali a těšili se na zákazníky.
Týden, dva, tři….pořád jsme leželi v obchodu. Občas nás někdo přeházel, ale nikdo si nás nekoupil. Až jeden den přišla do skladu mladá pani s bříškem a s krásným mladým mužem. Všechno zboží míjeli, ale u nás se ku podivu zastavili.
"Musíme koupit nový koberec, aby Frankie měla na čem si hrát." Řekla paní a pohladila si bříško. Pán jen přikývl a vzal mého kamaráda do ruky. Byl taky bílý, ale proužky měl černé, fialové a hnědé.Paní se ale rozzlobila.
"Copak chceš dát Frankie do pokojíčku černou, fialovou a hnědou?! Sice nebude mít nějakej růžovej pokojíček, ale to neznamená, že ho bude mít černej!"
Pán zase nic neříkal, a položil kamaráda zpátky. Ta paní se už dlouho na mě dívala a pak vykřikla.
"Tenhle a žádný jiný." Ukázala přitom prstem na mě. Pak mě popadla a šla se mnou ke kase. Manžel se jen udiveně díval , a pak se pomalu šoural za svou manželkou.
Ta mě hrdě držela v podpaží a táhla se k autu. Nebyl sem nějaký obrovský a tak sem se s přehledem vešel do kufru černého mercedesu. Koukal sem se nejdřív jak se vzdaluju od obchodáku , pak jak míjíme krajinu. Cesta byla dlouhá, a mě už to samotného v kufru nebavilo. Vzpomínal sem na kamarády a z očí mi vytryskly slzy. Sice sem se nechtěl vrátit, ale chtěl jsem být s kámíkama.
Najednou auto prudce zabrzdilo.Oba lidé z něj vystoupili a muž mě vzal do ruky. Oba kráčeli k domu, zdřejmě jejich. Byl moc velký a žlutý. Paní otevřela dveře a sundala si své lodičky. Pak ležérně sundala kabát a odvlekla se pryč. Pán mě hodil na zem a také si sundaval boty. Žena to ale zahlídla a povídala.
"Victore! Neházej s tim kobercem! Je to dominanta Frankie pokojíčku!"
"Ale Hedviko, neboj. Nic se mu nestalo, víš že se nemáš rozčilovat!"
"Jak se nemam roozčilovat, když mi pořád přiděláváš práci!"
Victor už nic neříkal a odnesl mě do obýváku. Hned naproti dveřím byla krásná bílá kožená sedačka a na zdi plazma. Vpravo byl světlí jídelní stůl a za ním červená moderní kuchyně, s bílými skřínkami. Hedvika se svalila na pohovku a usnula. Victor mě položil na stůl a odkráčel nahoru. Paní ale zase vstala a zařvala.
"Ty už ani nejseš schopný ten koberec dát k Frankie do pokojíčku!"
A sápala se do schodů. Nahoře byla chodbička a v rohu počítač. Z této místnosti vedli troje dveře. Jedny do koupelny, druhé do ložnice a třetí k Frankie do pokojíčku. Tam Hedvika zamířila. Objevil se sytě oranžový pokojík s miliony plyšáčků a s malou postýlkou. Hedvika mě aranžovala a když sem měl pěkně urovnané třásně odešla.

Už měsíc se nic moc nedělo. Ležel sem pořád v pokoji a sám. Nejhezčí ale bylo, že vždy mě někdo obdivoval. Hedviky kámošky nejvíc. A když už byl měsíc a tři dny Hedvika začala neohroženě řvát.
"Victore! Victore! Frankie chce na svět!"
Ten nasedl do auta, pomohl se tam došourat Hedvice a jeli do porodnice. Dva týdny sem byl doma jen s Victym. Po dvouch tejdech ale konečně přišla. A v ruce držela malinkatého človíčka, kterému říkala Frankie.

O rok pozdeji
"Victore, koukni jak je ten koberec ušmudlaný!"
"Ano miláčku, jen co Frankie uspím tak ho půjdu vyprat"
Tím ušmudlaným kobercem myslela mne. Už se na mě nikdo nechodí dívat, od tý doby co si se mnou hraje Frankie sem pořád šminavý, zmačkaný a nemam narovnané třásně.
A ted mě čeká zase ta úmorná pračka. Vždy se mi tam zamotá hlava a potom musim viset na prádelní šnůře připnut kolíky.


Druhý den jsem už zase ležel u Frankie v pokoji. Ta přišla s růžovým králíčkem a dupala po mě. Ten den sem si vzpomněl, jak sem ležel ve skladu s kámošema, měl klid a pohodlí. A tenkrát nikdo nevěřil tomu poslednímu koberci. V tu sem se lekl. On přeci říkal, že až budu starý a nehezký, že mě vyhodí. A místo mě tu bude zase jiný koberec. Rozbrečel sem se. Měl sem rád sklad, opustil sem ho. Měl sem rád Hedviku a Victora a taky je za chvíli ztratím.

O nekolik dni pozdeji
Zrovna sem byl čistý a Frankie spala, když v tu se vrátili Hedvika s manželem. Slyšel sem kroky pohybující se po baráku, a to směrem ke mně. Ach ano, najednou se otevřely dveře a v nich se objevila Hedvika, která pyskovala svého manžela.
"Ihned sem polož ten koberec. Ty neschopenko! Ani ho neumis položit!"
"Zlato, udělej si to jak chceš." A odešel.
Hedvika položila koberec vedle mě. Potom se koukla na mně a řekla.
"S tebou se musíme rozloučit. Ted nadešel tvůj konec."
Rozplakal jsem se, ale Hedvika to neviděla. Jen ten nový koberec mě slyšel.
"To ti nepomůže. Jediný kdo tě může zachránit je někdo z tich lidí."
Rozplakal sem se ještě víc. A pak sem znovu slyšel jak se Hedvika přibližuje ke mně, aby mě mohla vyhodit.Chtěl sem se bránit, to sem bohužel neuměl. Ale co se nestalo.
Hedvika mě popadla, ale Frankie se rozbrečela. Paní mě hodila na zem a utíkala za dítětem.
"Nestalo se ti nic má milá."
"Nech ten kobelec! Nebel mi ho! Plakala Frankie
Hedvika zavolala Victora.
"Ano zlato, nějaký problém?"
"Frankie nechce ten koberec vyhodit!"
"No tak budou koberce dva, je to problem?"
"Máš pravdu, Victore. Jeden tady nechám a druhý dam před postýlku."
A tak sem byl zachránen. Tolik sem si Frankie oblíbil. Už mi nevadilo že po mně skáče, byla to pro mne pocta.
Nikdy sem se s kobercem nebavil. Ale protože sem neměl kamarády a chtěl sem je mít, tak sem ho po měsíci oslovil. Zanedlouho se z nás stali nerozluční přátelé. Vždy jsme si povídali o Frankie, Hedvice a Victorovi, o tom jak jsme byli v obchodě a další věci. A když jsme potom museli za 12let jít z baráku, odcházeli jsme spolu a až do skonání jsme si o " naší rodině" vyprávěli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.