6.kapitola

2. května 2008 v 21:47 |  Kapitolovka:Frankie
6.kapitola-O rok později, duben 09
Už rok jsem rok neviděla Márfa. Je to strašné, ale zvykla jsem si na to. Byla jsem celý rok úplně v pohodě, a dokonce sem si zvykla na Billyho!!!
S Mikem jsme jen kámoši, zato Kim s Victorem už půl roku chodí.
Lizzi hodně vyrostla, oslavili jsme její narozeniny, upekli jsme jí z granulek dort, a celá se v něm vyválela x-D

A abych nezapomněla, vždyt je mi už 13! Narozky jsem tentokrát oslavila u nás doma, nebylo to jako minule, ale bylo to fajn. Márf tam bohužel nebyl, jen sem se dozvěděla, že chodí s Jessicou, a neviděla bych ho nejspíž nikdy, kdyby…se pan Bequild dneska neozval. Lépe řečeno zase přišel dopis:

Milá Frankie Clarson,
již přes rok se učíte výuku 3.kategorie, a protože už je výuka u konce, budete muset jít do akce. Bohužel váš nastávající učitel není toho hoden, bude vám přidělen někdo jiný. Na 1. Akci už jsme pověřence našli, dostavte se prosím 7.dubna v mé kanceláři Pan bequild
A to je dnes. Dnes je 7 dubna. A proto jsem dojedla housku, a mámě zamávala se slovy, že jdu ven.
V mých leskle nových střevíčkách jsem si to vyšlapovala rovnou k zastávce. A tentokrát už jsem nešla mokrou zablácenou uličkou, šla jsem kolem rozkvetlých stromů, a všech možných kytiček.

"Dobrý den pane Bequilde" zvolala jsem, když sem otevřela dveře jeho kanceláře
"Ahoj"
"Dnes tě čeká akce"
"Už dnes?!"
"Přesně tak" přikývl
Po krátkém odmlčení jsem dodala: "A s kým tam vlastně budu?!" ale odpovědi jsem se nedočkala…
"To tě zatím nemusí zajímat, spíž co bude tvým úkolem!"
"A co teda?!"
"No…prakticky na to máš týden, ale já věřím, že to stihneš dříve! Ovšem…musíš oběvit ztracený "démonus" Je to jedna z velmi vzácných památek.Jenže, tento démonus může vzít do ruky jen síla dvou spojených děvčat, Christy a Kim."
"Aha…"
"No mysleli jsme, že to můžeš zkusit, máš přece stejnou moc jako měla Christy!"
"A co Kim?!"
"O to už se musíš postarat ty. A ted ti ukážu tvého spolupracovníka."
"Pojd sem" zvolal za závěs a z něho se vynořil…
"Márf?!"
"Přesně tak, Clarson. Tak děte, musím si ještě něco zařídit!!"
A tak jsme se oba mlčky přenesli k němu domu.
"Mimochodem ahoj!"
"Čau" odpověděla jsem mu a moc nerada
"Ty jsi přijal práci se mnou?!" ptala sem se nevěřícně
"Jo, chtěl sem tě vidět, a navíc je pro mne pocta, pomáhat tobě!"
"Aha"
"Mám problém" ozval se Márf po odmlčení
"Jaký?!" samozřejmě na tuto odpověd čekal
"Bez Kim to nepude!"
"A víš kde bydlí?!"
"Jasně, ale nemá čarodějnou moc!"
"To přece nevadí jdeme tam!" zavelela jsem a tak jsme se pěšky dohrabali do Green street, kde nejmenším baráčkem byla malá zapadlá chatka.A tam měla bydlet Kim.
Zazvonila jsem, ale ze dveří vylezl náký děda, a ptal jse, co potřebujem.
"Nebydlí tu čistě náhodou Kim Possible?!" ptala jsem se, Márf mlčel.
"Nebydlí" odpověděl děda
"Ale bydlela" rychle dodal
"Kam se přestěhovala?!"
"Myslím, že někam do Road street, ale nevím to jistě."
"Děkujeme moc" řekla jsem a on zaklapl dveře

"Přeneseme se tam?" zeptala jsem se Márfa
"Jo" sice to neznělo moc důveřivě, ale stejnak jsme se objevili ve štvrti Road street.
"Pane bože. Kolik je tu baráků?!" ptal jse Márf
"Jak jse jmenovala Kim Possible doopravdy?!"
"Possible"
"Aha"
Obešli jsme všechny baráky, ale na žádném zvonku nebylo napsáno Possible.A tak Márf zazvonil na jednu oranžovošedou vilku, kde otevřela náká pubertačka: "Co chcete?!"
"Hledáme Kim Possible"
"Tu z Tv?!"
"Ne"
"No, jedna Kim bydlí v támhle tý zelený vilce, ale jestli je to ona nevím."
"|Děkujeme" něž jsem to dořekla dveře se zavřeli

"Jdeme tam" zavelela jsem a hned jsem na zelenou vilku zazvonila
Otevřelo náké čtyřleté dítě a volalo: "Mami, mami, jsou tu nácí lide!"
A z baráku vyšla zrzka s loknama, měla pěknou postavu, růžový šaty a na rameni měla opřeného kojence.
"Co si přeješ Márfe?!"
"Ona tě zná?!"
"Samzřejmě, Márf mi poslílá po icq zprávy co se u vás děje!"odpověděla Kim
"Jojo"
"Pojdte dál!" zvolala Kim a objala děti kolem krku.
A tak jsme vešli dovnitř, kde bylo krásné vybavení. Sedli jsme si na kožený oranžový gauč, a Kim přinesla křupky a colu.
"Co potřebujete?" zeptala jse Kim
"Pomoc" řekla jsem já
"Nu, povídej!"
"Démonus, bez tebe to nedokážu!"
"Už nemám schopnosti!"
"A ani je nepotřebuješ! Stačí, když si budeš věřit a pomůžeš mi démonus zvednout!"
"No tak já si to ještě rozmyslím." pak jsme odešli…

Tři dny se nic až 10.dubna Márf zavolal, že mu Kim napsala, že jim teda pomůže.
A tak jsme všichni tři jeli do Austrálie, kde byl prý demonus ukryt v náké jeskyni.
No, lépe řečeno letěli. A letadlem. Což nzamenalo že sem se pevně držela Márfa, i když jsme se rozešli už před rokem.
Když jsme vystoupili z letadla, tak jsme nasedli do turistyckého autobusu a jeli až k hotelu. Vzali jsme se 3 pokoje, pro každého jeden.
Ten den už jsme nic nedělali, akorát jsme hráli karty.
Další ráno jsem se probudila už v pět. A to záměrně. Vzbudila jsem Kim a společně jsme odešly na snídani. Márfa jsme nechaly spát.
Po snídani jsem si oblekla plážovou sukničku a bílý tílko, Kim si vzala džínovou sukni a oranžovo-modrý tílko.
Nasedly jsme do džípu a jely-bez Márfa- k vodopádu, který skoro nikdo neznal, proto tam ani nebyli turisté. Ono se o něm vlastně ani nevědělo.
Obě jsme se svekly so spodního prádla, a natáhly na sebe speciálně vyčarovaný oblek, něco jako potápěčský oblek, akorát zajištoval i dýchání a dokonce se přes to může mluvit.
Pak jsme procházely vodopádem, já jsem se nepřenesla, protože se na tom místě nesmí čarovat, a navíc sem tam nemohla Kim nechat.
Za vodopádem byla skála, lépe řečeno vchod do skály.
"Ha, rozcestí, kterou chodbou půjdeme?!" zeptala se mne Kim, když jsme dorazily k jakémusi rozcestí
"No, jsou tu dvě chodby, tak káždá tou jednou! Mají společný konec, ale podle legendy jedna z chodeb je velice nebezpečná."
"Aha, ale já tě nemůžu nechat jít samotnou!"
"To ne, ale může jít se mnou!" řekl někdo za námi, obě jsme se otočily a viděly jsme Márfa. Než sem cokoliv řekla, Kim kývla a vydala se chodbou vlevo.
"No…tak jdeme!" zvolala jsem a šla chodbou v pravo.Márf rozsvíil lampu, chytil mě za ruku, a postupoval úzkou chodbou. Já jsem šla pomalu za ním. Konverzace vázla, ale to ted nebylo důležité. Hlavně přežít!
"Už jsme ušli kilometr!" řekl Márf a otočil se na mě
"Ty jo, a žádná nástraha, chudák Kim"
"Ne, nástrahy čekají nás."
"Jak to můžeš vědět?!" ptala sem se nevěřícně, pořád jsme stáli na místě
"Kdybys si tu legendu přečetla do konce, tak bys věděla, že obyčejného člověka nástrahy vynechají, a že se naopak zavěsí na lidi, se zvláštníma schopnostma, tam patříme i my.
Když sem se ráno probudil, a nevidel vás, došlo mi to a tak sem utíkal, abych zabránil tomu, že pudeš sama."
"Aha, takže extrémní pozor!"
"Asi taááááááááááááák pomooooc!"
"Márfe, co se děje, si živej?!" Márf se zřítil do jámy..naštěstí se mi podařilo ho vytáhnout
Dál nás následovali jen šipky a další jámy.Na konci ještě padaly kameny a padal strop.
Po hodině a půl jsme se ocitli v krápníkové jeskyni.
Byla krásná, krápníky krásně svítily. A byla tam i Kim, seděla na kameni a cumlala rohlík se šunkou.My si sedli k ní a taky jsme se nasvačili.
"Už je dvanáct!" řekla Kim
"Musíme něco začít dělat!" řekl Márfa
"Hej lidi, máme vše potřebné, a ted si hlavně musíme odpočinout." Zavelela sem a vyčarovala velikánskou deku, tři spacáky a ještě tři menší deky. Všechno jsem to položila na místo, kde byl skvělí pohled na krápníky. Pak jsem vyčarovala tři talíře se svíčkovou, tři židle a stůl.
A tak jsme jedli oběd ve skále, a přitom jsme se dívali na to krásné panorama.
"Vím, že je teprve jedna hodina odpoledne, ale vyčerpaní to nedokážem. Takže ted jdeme spát a musíme se pořádně vyspat, jinak tu sílu nevyčarujem." A vyčarovala jsem prášky na spaní. Zalezli jsme si do spacáků, spolkli prášky a do patnácti minut usnuli.
Druhý den jsem se probudila v půl dvanáctý, Kim spala, Márf už byl vzhůru a podal mi talíř s vajíčkama, rohlíkem a čajem. Vzbudili jsme Kim a společně jsme se najedli. Pak jsme si navlekli neviditelné ochrané obleky a vyšli jsme směrem skrz krápníky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.