5.kapitola

2. května 2008 v 21:46 |  Kapitolovka:Frankie
5.kapitola- můj první případ a moje první rande, ale ne s Márfem…
Ráno když sem se probudila mi už bylo líp. Ale, přitížilo se mi, když sem zjistila, že dneska musím získat tu sošku. A tak sem hned vstala, oblekla a umyla se, samozřejmě namalovala. Pak sem si vyndala učení a připravila si tašku na pondělí. Dyž sem vyndavala matiku našla sem tam lísteček s telefoním číslem, který mi dal zubák.

"Dobrý ránko mami, máš zavolat na tohle číslo." A podala sem jí do ruky tu vizitku
"A co to je za číslo??"
"To mi dal zubař, že budu nosit na noc rovnátka." dál sem nečekala na odpověd, jen sem si dala cornflaksy a hrneček čaje a pak sem zmizela.
Přenesla sem se k márfovi a společně jsme šli do druhé říše.Já sem se strašně bála. Pak jsme v druhé říši vlezli do taxíku a jeli k veliký vile.
"Tak ta patří baronovi Kleinovi. To je ten démon.A někde tam má schovanou sošku, ale nikdo se do toho baráku nikdy nedostal."
"Aha, a já se tam mám dostat?!"
"Ted je na plovárně, ale jeho dům hlídá plno nástrah, sice žádný člověk, ale i daleko horší věci!"
Já sem se převlekla do pohodlných stylových tepláků a pruhovanýho tílka, pak sem se dosápala na střechu a chtěla vlíst dovnitř vykýřem, ale zadáhla mě boxerská rukavice a já padala ze střechy dolu….
Dole mě naštěstí chytil Márf.
"Mám new informace" řekl Márfík
"Jo?! Jaký?!"
"NO…právě sem se dozvěděl, že Klein vyměnil hodně nástrah za agenty."
"Súpa, s tima si poradim."
"Já myslel, že ti to bude vadit?!"
"To ses přepočítal, du na věc!" a tak sem šla a normálně hlavním v chodem.
Nebyla sem tak blbá, abych tam šla jen tak a tak sem zastavila čas. A protože to nebyli profíci tak zkameněli jako smrtelníci. Márf byl ale pořád při smyslech, protože na profesionáli to kouzlo neplatilo. Procházela sem chodbama, jen tak lážo plážo, protože mi nikdo nemohl ublížit. Konečně sem došla do nejzapadlejší chodbičky a ohnivou koulí proprazila trezor. Popadla sem sošku a už sem si myslela, že to bude všechno ok, ale to sem se přepočítala! O dvě chodby dál sem totiž narazila do….
….DÉMONA KLEINA !!!!
"Ahoj, ty musíš být Frankie, už sem o tobě slyšel." A urputně se zařechtal
"Co si myslíš, že s tebou provedu??" ptal se a zase se řechtal
"To co z ostatníma?! Zabiješ mě ?!" ptala sem se, a ikdyž sem měla maxi strach tak sem to říkala úplně v klídku abych ho vytočila
"Jasně, ale jak tě zabiju?" ty otázky už mě srali
"Lejzrem mě přepůlíš na půl?" ptala sem se dál suverene
"To by nebylo špatný, ale já tě uškrtim vlastníma rukama." Pane bože, kde je Márf?!
Klein mi vytrhl sošku z ruky , hodil jí na mini gaučík a přistoupil ke mně tak blízko, až sem cítila jeho odpornej dech. Pak mě chytil kolem krku a začal pomalinku svírat můj krk.Strašně to bolelo, a já věděla, že už se neproberu. Po chvíli sem už zadržovala slzy...když v tom SE TAM NAJEDNOU OBJEVIL MÁRF A NAKOPNUL KLEINA DO ZADKU.
Klien se otočil a já vrhla ohnivou kouly přímo na jeho záda, která shořela v popel. Pak sem vrhla ještě jednu, která ho totálně zabila. Nezbylo po něm zhola nic. Márf popadl sošku a objal mě.
"Strašně moc děkuju, šlo mi o kejhák."
On mlčel a přenesli jsme se domu, do normálního světa.
"Nechceš si zajít na oběd?!" ptal se a to jsme zrovna byli u něj doma
"Jo, potřebuju se trochu roztpýlit" a tak jsme se přenesli do restaurace
"Co si dáš?" tázal se Márf
"Steak"
"Co se děje?!"
"Potřebuju se uklidnit" a tak odešel obědnat a vrátil se už s svěma talíři
"Co ted bude dál?" zeptala sem se a hned pak sem si dala kus steaku do pusi
"Ted si dáme pár dní oddech, a pak nás zase něco čeká…"
Já sem přikývla a pak už jsme oba mlčeli.

A další dny se toho moc neudálo, akorát jsme s Márfem dostali od muzea medajle za nalezení tý sošky. Byla krásná, duhová a zmítaly se na ní nápisy. Pro obyčejné lidi byla neviditelná.
A taky má máma Tara oslavila 39.narozeniny. Sešlo se tam miliony lidí a slavilo se až do rána. Ráno byl úplně zdemolovanej byt a já s Jamesem jsme to museli uklízet!
Často jsme s Márfem chodili ven, letos padal trochu i sníh takže jsme jednou dokonce postavili sněhuláka! Byli jsme úplně štastní, akorát ted, v únoru jsme se malinko začali hádat…
A pomalinku nastával ÚNOR.

Bylo dneska 12.února a já seděla ve školní lavici. Byla zrovna bižule a já místo abych poslouchala výklad o ještěrkách sem se smála vtipu, který posílal po lavicích Mike.
Dost sem si s ním rozumněla, já, Kim, Mike, Victor a James jsme byli taková partička.
Zato s Márfem už jsme se moc nevídali. A když náhodou jo, tak jsme se hodně často hádali. Mě je to strašně moc líto, ale je to tak…
"Clarson, to nemůžeš dávat chvíli pozor?! Co sem ted říkala?!" vyrušila mě z mého zamyšlení profesorka Jubiellová
"Nevím, pani profesorko" odpovedela sem chladně
"Pojd k tabuli!!!" rozčílila se
A tak sem si stoupla k tabuli a odpověděla jí na otázky, co sem se včera učila a skončila s jedničkou…
Ale potom už byl oběd. Celá třída se chrlila směrem k jídelně, jen já, Kim a Mike jsme šli úplně klidně, jako poslední.
Když jsme se dostali na řadu a naházeli do sebe koprovku, tak jsme se vrítili zpátky do třídy, kde nás čekala poslední hodina, matika.Ta byla vůbec nejhorší, protože sem ty rovnice vůbec nechápala. Naštěstí mě Mike zachránil, když v polovině hodiny mě učitelka vyvolala…
"No tak, Clarson! A pak že se ty úhly doma učíš!!!" následovalo mlčení a kroutění hlavou a to to nebyly rovnice, ale úhly…
"No tak!" pobízela mě dál
"Alfa má stotřicet stupnů a patnáct minut" pošeptal mi Mike a já to rychle učitelce řekla
"Ano, v pořádku, jen tak dál Clarson!" přikývla učitelka a otočila se k tabuli
"Díky Mike" nebylo těžký s nim komunikovat, protože ho učitelka s Filipem přesadila přímo před nás
A když pak zazvonilo a my jeli domu nestalo se nic zvláštního až na…
…až na to, že sem se měla sejít s Márfem
A tak sem v půl druhý přes sebe přehodila kabát a přenesla sem se k němu domu.
"Čus! No konečně Frank!" zlobil se Márf a pak se z rohu vynořila BLONDYNKA JESSICA
To byla ta jeho ex.
"Ahoj Márfe, copak tu dělá Jessica?"
"No…jsme ted kámoši!"
"Aha…no tak dem do toho kina?!"
"Sry, nemůžu!"
"Si děláš srandu ne?!"
"Ne" a tak sem se přenesla. Seděla sem na posteli, nikdo ještě nebyl doma, a mírně sem se kousala do kolena, do té doby, než sem se maličko rozbrečela. Jak to bude s Márfem?! Mám strach z toho co se stane…
Když sem přestala ohlodávat koleno a svalila se na postel jak dlouhá tak široká, tak najednoiu začala hrát písnička z HSM. To znamenalo, že mi někdo volá. "Že by Márf?!" Když mě tohle napadlo vyhrabala sem se z postele a začala v batohu lovit motorolku.
Když sem jí vyhrabala na displeji jméno Márfík nebylo. Zato tam leskle modrým písmem stálo: Mike xD
"Ahojec, co je Mike?"
"No…nechtěla bys ven???"
"Jasnačka! Kam pudem??"
"Co třebas do kina?"
"Ok" a zaklapla sem telefon
Rychle sem na sebe natáhla džíny a oranžový tílko, pak kabát, protože v únoru nebylo nějak velké teplo. Taky sem si vzala boty na podpatku, ale ne tak velký, jako sem nosila dřív. Podpatek měl chabé 2cm.
Pak už sem se objevila před Mikeho domem.
"Ahoj"
"Hooooj"zazněla odpověd, ale ne od Mikeho, ale od Victora
"Čekej, dojdu pro Mickyho!"
"Jojo" odpověděla sem, ale to už se ve dveřích zjevil Mike.
"Tak pod" zahoukla sem na něj a usmála se. Ten se taky usmál a pak už jsme autobusem jeli do kina.Já sem se o něj lehce opírala hlavou a pak sem se ho držela kolem pasu. Vyzvedli jsme lístky na Let´s dance a šli koupit popcorn a colu.
Po půl hodce už jsme seděli v 7 sálu, v řadě A a papali popcornek.
Dyž už se shaslo otevřely se dveře a z nich vylezl kluk a holka a sedli si do řady před nás. Na kraj, a na místo, kde sem měla sedět s Márfem. Bylo to podezřelí, ale asi to byla náhoda.
Nic méně, když byla přestávka a rozvítilo se, hned sem se tam šla kouknout. A už vdáli sem poznala, že vidim Márfa a Jessicu. Začala sem vyvádět a protože byl Mike na záchodě, chtěla sem na ně vyjet, jenže bohužel se Mike zrovna vracel. A tak sem si stoupla k Márfovi a povídám:
"Ahoj! Co ty tu děláš?"
"Já sem tu s Jessicou…Spíž co tu děláš ty?!"
"Já? Já sem tu s Mikem"
"Coo"
"Nemáme si co vyčítat, ne?"
"To ne" odpověděl Márf, ještě pořád s otevřenou pusou, ale to se zhaslo a já sem odcupitala spátky za Mikem. Společně jsme si vychutnávali film, a nakonec, když se v tom filmu začali líbat, tak se na mě Mike otočil a strčil mi jazyk do pusy! Ale mě se to líbilo, a tak sem mu nezabranovala. Jenže, to film skončil, rozvítilo se a Márf znovu s otevřenou pusou civěl na mě a Mikeho. Já jsem se od něj odtrhla, a chtěla jít za Márfem, ale Mike chtěl už domu. Byl už večer, tma a tak jsme se autobusem vraceli domu…
Doma jsem si zalezla do pokoje, a když James byl v obýváku, přenesla jsem se k Márfovi. Ten ležel v teplácích na posteli a cumlal chipsy.
"Márfe, je mi to moc loíto, zapomenme na to!"
"Podívej se, my se k sobě prostě nehodíme! A tak už jsem požádal pana Bequilda o přeložení"
"Co? To že si udělal?!"
"Jo, a ted bys měla odejít" já jsem neodpověděla a vrátila jsem se zpátky domu

Další den, ve středu když jsem vstala, jsem zjistila, že je ředitelské volno. Máma i táta byli v práci, Bízí ve školce, a James už dávno lítal s Victorem venku.
"Crrrrrrrrrrrrrr" zvonil zvonek u dveří. Já jsem otevřela okno a dole stál James, Victor-objímajíc Kim a Mike.
"Pojd s námi ven" řekla Kim a usmála se
"Za hodku na hřišti, ok?"
"Dobře" řekl Mike a pak zase odcupitali
Zrovna když jsem si nandavala tílko mě zasáhl dopis z Druhé říše. Rozbalila jsem ho a četla:

Vážená slečno Frankie Clarson,
Musíme vám s lítostí oznámit, že budete na přání Konnera přeložena k Karrymu. Ted vás očekáváme v Druhé říši, v nových talentech v dveřích číslo 4.
Pan Bequild

Mě vytryskly z očí slzy. Rozmázla se mi řasenka, ale co se dalo dělat. "On to fakt udělal!" říkala sem si sama pro sebe plakajíc na zemi.
Hned potom sem si přes sebe oblekla teplý svetr a tenisky a blížila se k vstupu do druhé říše.

"Dobrý den pane Bequilde."
"Dobrý den Frankie, tohle je Billy Karry"
"Ahoj" řekl kluk, blondák s modrýma očima. Mě ale připadal jako nafoukanej Ken od Barbien.
"Ahoj" odpověděla sem chladně
"No, tady s Frankie potřebuje doučit ještě druhou a třetí učebnici. A pak bude s někým už jen bojovat. Akorát spolu nesmíte dělat žádné záchranné akce!"
Billy byl totiž čerstvý učitel, a nikdy žádné akce nepodnikal. Bylo mu 21 a bylo to s nim jak ve škole…Byla jsem s nim v prázdné třídě a bylo to přesně jako v obyčejné škole.A byla sem tam až do pěti hodin.
"Sakra tolik nepřijatých hovorů! Musim ihned zavolat Kim, já na ně zapomněla!"
"Ahoj Kim, je mi to moc líto, musela sem poklidit barák!"
"Už ani na nás si čas neuděláš?!"
"Promin" pak Kim hovor položila
"Všechno se to na mě tak valí. Nikoho nemám." Řvala sem na všechny strany na opuštěném hřišti

Další den, čtvrtek, už se do školy šlo. V autobuse sem si vše s Kim a Mikem vyříkala a hned mi bylo líp, ale i oni na mě poznali, že není něco v pořádku…
"Hééj, Frankie, co se děje sakra?" ptala se Kim společně s Mikem
"Co?! Nic, nic"
"Aha" řekla Kim a pak uviděla Karol jak vstupuje do autobusu a odešla za ní. Já zůstala s Mikem sama.
"To kino…stalo se něco?!"
"Ne, ne, vše je v pořádku"

O týden později
ACH JO. Už týden jsem se neviděla s Márfem. Je mi to tak líto. Jsem jako bez života. Všichni si toho všímají. Už se negebim, neraduju. Jedinou oporou je Lizzi. Maličká Lizzi. A Mikeho už začíná štvát, že sem jak tělo bez duše. Jenže já bez Márfa žít prostě nemůžu…Tenhle život je jen utrpění. Kim je smutná, že nejsem jako dříve, všichni jsou smutní. A já jen nevědomky koukám do blba, a nevnímám svět kolem sebe. I Billy si toho všimnul. Mluvil se mnou dokonce pan Bequild a on jediný není na omylu. Je to kůli Márfovi. A on si to jako jediný myslí. Ted jen sedím na židli, je pátek, 3.hodina a já nevnímám okolí. Už několikrát mě napadlo slovo "sebevražda" ale pomůžu si tim?! Bude to jen bolest, kterou stejnak nevnímám.Už nikdy to nemůže být jako dříve. Jedině kdyby ke mně Márf ještě něco cítil…
"Frank! No tak! Mám říct učitelce, že ji je špatně?!" to se ptala Kim
"Nene" odpověděla sem, a dál jsem se koukala do blba.

Po škole Kim a Mike jeli spolu autobusem jako obvykle. A já jezdila s nima. Ted mě jen Kim pobízela, abych šla s nima a já se mlčky táhla za ní.
"Dneska si řekla jen dvě slova!"
"Opravdu?" divila jsem se nevědomky
"Jo, Frankie, musíš mi říct, co se děje! Když to budeš držet v sobě bude vždycky hůř." A protože byl už Mike někde za horama tak sem se rozbrečela a objala sem Kim
"Já už nikoho nemám. Jen tebe a Lizzi."
"To není pravda, vždyt celý svět tě obdivuje"
"Tak to není."
"Víš jak ten Márf byl na tý oslavě?" dodala jsem po krátké odmlčce
"jojo" naslouchala Kim
"No…on se se mnou rozešel, a už sem ho tejden neviděla. Já to bez něj nedokážu."
"Ne abys udělala blbost!"
"Tak daleko to snad nedojde"
"Víš co, zajden zítra na pout! Je kilák od tud! Aspon se trochu odráguješ!"
"No dobrá…"

Je pátek a my jedeme s Kim na tu pout…dyž jsme vystoupily z autobusu, koupily jsi lístky a nasedly na první atrakci, tak jsme si uvědomila, že se bez Márfa prostě musím naučit žít.
A tak jsem se chovala normálně a nic se nedělo
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.